Personalismus

Z Wikipedie, otevrene encyklopedie

Personalismus, z lat. persona, osoba, je moderni filosoficky smer ci postoj, ktery zduraznuje jedinecny vyznam kazde lidske osoby a zaroven jejich vztahu ve spolecnosti. Vychazi z humanismu (zejmena krestanskeho) a stavi se jak proti individualismu, tak proti ruznym podobam kolektivismu a totalitarismu.

Koreny a puvod

[editovat | editovat zdroj]

Personalisticke myslenky lze najit v celych dejinach zapadniho mysleni, u umelcu, dramatiku, filosofu i pedagogu. Teprve v 19. stoleti se vsak ukazala potreba branit lidskou osobu jak proti individualismu, ktery ji omezuje na vlastni zajmy a zameruje do vlastniho nitra, tak pozdeji proti ruznym kolektivismum, ktere ji podrizuji spolecenskym celkum a jejich cilum.

Jedinecnost lidske osoby vyzvedlo uz krestanstvi durazem na individualni spasu cloveka skrze lasku, v pozdnim stredoveku a v novoveku vsak az prilis zduraznilo jeji individualni a vnitrni stranku, napriklad ostrym dualismem tela a duse. Pozadavek respektovani lidske osoby jako individua klasicky vyjadril Immanuel Kant ve druhe formulaci kategorickeho imperativu:

Jednej tak, abys pouzival lidstvi jak ve sve osobe, tak v osobe kazdeho druheho vzdy zaroven jako ucel a nikdy pouze jako prostredek.^[1]

S rozvojem moderni liberalni spolecnosti v 19. stoleti vsak rada myslitelu usoudila, ze je treba hajit i druhou, spolecenskou stranku cloveka. Clovek se rodi do spolecenstvi a stava se osobou prave ve vztazich, v rodine a ve vychove. Tento program vychovy do spolecnosti formuloval uz napriklad J. A. Komensky ve svych reformnich spisech. Jenze i tuto stranku prehnala a nakonec i zneuzila spolecenska hnuti, ktera cloveka videla jen jako prostredek prosazovani kolektivnich cilu, at uz narodnich (nacionalismus) nebo socialnich (socialismus).

Pojem personalismu

[editovat | editovat zdroj]

Pojem personalismus se poprve objevuje u Schleiermachera (Reden, 1799), roku 1868 napsal esej o personalismu americky basnik Walt Whitman a 1903 vydal knihu o personalismu francouzsky myslitel Charles Renouvier. Personalisticke hnuti navazuje na nektere myslitele 19. stoleti (napr. Maine de Biran, Franz von Baader, John Henry Newman nebo Hermann Lotze), kteri vyzvedli zvlastni povahu lidske bytosti, jez zije ve svete a mezi druhymi lidmi, musi si vsak budovat vlastni jedinecnou individualitu a osobnost, take ve vztahu k Bohu. Roku 1908 vydal bostonsky liberalni teolog a profesor filosofie Borden Parker Bowne (1847 - 1910), pritel W. Jamese, knihu Personalism, kde proti socialnimu darwinismu napr. H. Spencera zastava ontologicky primat osoby jako jedine prave skutecnosti. Bowne mel mnoho zaku a vzdalenejsim dedicem teto tradice je i Erazim Kohak. Mezi zastance personalistickeho smeru patrili zejmena zaci E. Husserla, v Nemecku Max Scheler, Edith Stein a Scheleruv zak P. L. Landsberg, v Polsku Roman Ingarden a do jiste miry i Jan Patocka^[2] a teologove Karel Vrana a Josef Zverina.^[3]

Francouzsky personalismus

[editovat | editovat zdroj]

Francouzsky personalismus 20. stoleti souvisi s nonkonformismem 20. a 30. let, intelektualnim hnutim, ktere odmitalo extremni individualismus liberalni spolecnosti. Vychodisko z krize zapadni spolecnosti hledali nekteri v tradicionalismu, jini v kolektivismu. Krestansky personalismus je spojen se jmeny francouzskych myslitelu kolem revue Esprit, jako byl Maurice Blondel, Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Gabriel Marcel nebo Jacques Maritain, kteri se postavili jak proti krajnimu individualismu modernich spolecnosti, tak proti nihilistickym tendencim francouzskeho existencialismu, napriklad u J.-P. Sartra. Jejich personalismus byl v mnohem blizky filosofii dialogu M. Bubera a F. Rosenzweiga i teoreticteji zalozene filosoficke antropologii M. Schelera a dalsich v Nemecku.^[4] Mounieruv Manifest personalismu (1936) sehral vyznamnou roli v povalecne obnove duchovniho zivota ve Francii i v Nemecku, v pocatcich evropske integrace a vyznamne ovlivnil reformni teology Druheho vatikanskeho koncilu i pozdejsi katolickou teologii. K personalismu se vyslovne hlasili Paul Ricoeur, Romano Guardini i Karol Wojtyla, pozdejsi papez Jan Pavel II.^[5]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

| Kant, Zaklady metafysiky mravu, B 66. Praha 1992, str. 91.
| History of Personalism - en Archivovano 10. 10. 2008 na Wayback Machine..
| Personalismus v ceske... - CEP - TA CR Starfos. starfos.tacr.cz [online]. [cit. 2023-01-04]. Dostupne v archivu porizenem z originalu dne 2023-01-04.
| Hugli - Lubke (vyd.), Philosophielexikon. Reinebeck 1991.
| Filosoficky slovnik. Olomouc 1998, heslo Personalismus.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

CLARKE, W. Norris. Osoba a byti. Praha: Krystal OP, 2007. ISBN 978-80-7195-170-4.

Primarni

GUARDINI, Romano. Svet a osoba. Svitavy: Trinitas, 2005. ISBN 80-86885-02-X.
LACROIX, Jean. Smysl cloveka. Praha: Vysehrad, 1970.
LANDSBERG, Paul Ludwig. Zkusenost smrti. Praha: Vysehrad 1990, 2014
LETZ, Jan. Personalisticke metafyziky. Trnava : Typi Universitatis Tyrnaviensis, VEDA, 2006. ISBN 80-2240903-0.
MOUNIER, Emmanuel. Misto pro cloveka. Manifest personalismu. Praha: [s.n.], 1948.
RICOEUR, Paul. Zivot, pravda, symbol. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-32-3.

Sekundarni

ROTTER, Hans. Osoba a etika. K zakladum moralni teologie. Brno: CDK, 1997. ISBN 80-85959-18-6.
SOKOL, Jan. Filosoficka antropologie. Clovek jako osoba. Praha: Portal, 2003. ISBN 80-7178-627-6.
VRANA, Karel. Dialogicky personalismus. Praha: Zvon, 1996. ISBN 80-7113-173-3.